Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

tento článek by měl být další drobnou pochvalou „nové“ právní úpravy. Vnímám, že panuje představa, že když někdo podniká například prostřednictvím společnosti s ručením omezeným, že v takovém případě nese odpovědnost za závazky a dluhy této společnosti pouze tato společnost a nikoliv již samotná fyzická osoba.

Ano, bylo tomu tak, nová právní úprava však rozšiřuje a prohlubuje odpovědnost statutárního orgánu (jednatele) společnosti velmi významným způsobem. Může tedy nastat situace, kdy jednatel společnosti bude za závazky společnosti ručit vlastním majetkem, jako fyzická osoba.

Zákon č. 90/2012 Sb. v §68 stanoví, že soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitele obchodní korporace rozhodnout, že člen nebo bývalý člen jejího statutárního orgánu ručí za splnění jejích povinností, jestliže a) bylo rozhodnuto, že obchodní korporace je v úpadku, ab) člen nebo bývalý člen statutárního orgánu obchodní korporace věděli nebo měli a mohli vědět, že je obchodní korporace v hrozícím úpadku podle jiného právního předpisu, a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinili za účelem jeho odvrácení vše potřebné a rozumně předpokladatelné.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

tentokrát se již podruhé pokusím upozornit na některé projevy nové právní úpravy, které jistě stojí za povšimnutí.

Bezformální právní jednání. Nová právní úprava pro právní jednání nevyžaduje písemnou formu. Vychází se ze zásady, že každý má právo si zvolit pro své právní jednání libovolnou formu, není – li ve volbě formy omezen ujednáním, nebo zákonem. Dejme tomu, že jeden podnikatel bude druhému dlužit nemalou částku peněz. Jednoho dne se oba tito podnikatelé náhodou střetnou při rybolovu, v dobré náladě, a dlužník se optá svého věřitele, zda by mu náhodou jeho dluh neprominul. Věřitel v dobrém rozmaru na tuto otázku dlužníkovi kývne na souhlas, tím pádem byl bez dalšího celý dluh prominut.

Nový občanský zákoník nově formuluje tzv. předsmluvní odpovědnost. Jedná se o situaci, kdy osoba zahájí jednání o smlouvě a v takovém jednání pokračuje, aniž má skutečně v úmyslu smlouvu uzavřít. Taková osoba je tedy následně odpovědná za škodu vzniklou v důsledku toho, že ke vzniku závazku – uzavření smlouvy nedošlo. V praxi bychom mohli být odpovědni například v případě, že bychom oslovili majitele pozemku, aby nám jej prodal. Majitel by s prodejem souhlasil, nechal by vypracovat kupní smlouvu a za vypracování této smlouvy by zaplatil. My bychom nakonec řekli, že už o pozemek nemáme zájem. V takovém případě bychom byli povinni zaplatit majiteli pozemku to, co vynaložil za přípravu smlouvy. V praxi jistě nalezneme mnoho dalších variant předsmluvní odpovědnosti.

Dědění dluhů. Předchozí právní úprava stanovila, že dědic odpovídá za dluhy zůstavitele pouze do výše nabytého dědictví. Nová právní úprava je vystavěna na zcela opačné zásadě, tedy že dědic dědí všechny dluhy zůstavitele a nepostačí – li k jejich úhradě zděděný majetek, pak musí dědic dluhy uhradit ze svého. Existuje však způsob, jak se tomuto nebezpečí vyhnout, a to tzv. vyhrazení soupisu pozůstalosti. Pokus si dědic vyhradí soupis pozůstalosti, pak bude povinen k úhradě zůstavitelových dluhů pouze do výše nabytého dědictví, nikoliv v plné výši. Jestliže však dědic zatají některé předměty a dodatečně se prokáže jejich existence, pak pro dědice přestane platit ochrana, kterou mu poskytoval soupis pozůstalosti a bude povinen uhradit dluhy v plné výši.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

tento díl se bude věnovat rodinnému právu, a to konkrétně úpravě vyživovací povinnosti.

Pod pojmem výživné si nejčastěji představíme peněžní plnění určené pro děti, které platí otcové matkám svých dětí, tzv. alimenty. Výživné má však i další podoby. Pojďme si je přiblížit.

Na úvod je vhodné zmínit, že „Výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.“ U výživného vždy také individuálně posuzujeme možnosti a schopnosti osoby povinné k placení výživného.

Výživné mezi manželi. Manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu stejné hmotné a kulturní úrovně. Požadavek, aby manželé měli stejnou životní úroveň, je zdůvodněn jejich stejným postavením v manželství, v rodině a společnosti a vyplývá i z jejich stejných práv a povinností.

Výživné mezi rozvedenými manželi. Není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat. Pokud se bývalí manželé nedohodnou na výši výživného a době, po kterou bude výživné poskytováno, pak by se měl ten z manželů, který výživné požaduje obrátit na soud. Nárok na výživné mezi rozvedenými manželi však zanikne poskytnutím jednorázového odbytného.

Výživné rodičů k dětem. Podle zákona má být životní úroveň dítěte v zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Z toho plyne závěr, že čím větší příjem či majetek rodiče mají, tím vyšší výživné má být poskytováno dítěti. Podle zákona lze za odůvodněné potřeby dítěte též považovat tvorbu úspor. Lze se tedy jednak domáhat, aby rodič přispíval na výživu a zároveň ukládal na spořicí účet nezletilého pravidelně určenou částku. Tato částka pak může být dítěti vyplacena po nabytí zletilosti.

Výživné mezi předky a potomky. Zákon stanoví, že předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Než se však s žádostí o výživné obrátíte na příbuzenstvo, vězte, že rodiče mají vůči dítěti vyživovací povinnost před prarodiči a bližší příbuzní před vzdálenějšími.

Výživné neprovdané matky. Není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě nenarodí živé. Soud může na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství je pravděpodobné, aby částku potřebnou na výživu a příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem poskytl předem. Soud může rovněž na návrh těhotné ženy uložit muži, jehož otcovství je pravděpodobné, aby předem poskytl částku potřebnou k zajištění výživy dítěte po dobu, po kterou by ženě náležela jako zaměstnankyni mateřská dovolená.

Právo na výživné z pozůstalosti. Toto oprávnění je v našem právním řádu novinkou. Opravňuje za určitých podmínek nepominutelného dědice či pozůstalého manžela na poskytování výživy – zaopatření z pozůstalosti, pokud se mu ji nedostává a pokud není schopen sám se živit.

Katalog výživného pak uzavírá výživné mezi registrovanými partnery, které je koncipováno obdobně jako u manželů, s možností určení výživného i po zrušení partnerského soužití, podobně jako v případě výživného mezi rozvedenými manželi. Tato vyživovací povinnost je upravena samostatně, a to v zákoně o registrovaném partnerství.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, tento článek směřuje ke každému, kdo vlastní nějakou nemovitost. Je pravdou, že se právní úprava do značné míry snaží předejít a zamezit možnosti podvodného jednání s nemovitostmi, ale jak už jsem v jednom ze svých článků napsal, lidská tvořivost a vynalézavost je bezbřehá.

Tímto článkem bych Vám chtěl nejen poradit, jak zabezpečit svou nemovitost, ale i pochválit Český úřad zeměměřický a katastrální za užitečnou službu poskytovanou nám občanům.

Oficiální název je Služba sledování změn, ale vžilo se i neformální označení, a to „Hlídací pes“. Vlastník nemovitostí díky této službě za poplatek ve výši 200,-Kč ihned zjistí, že se s jeho nemovitostí na katastrálním úřadu něco děje, a to prostřednictvím emailu, nebo mobilního telefonu, či datové schránky. Včasným zásahem pak lze případné dokonání podvodu odvrátit. Citovaný poplatek je jednorázový, doživotní a lze díky němu sledovat až 20 nemovitostí. Službu lze zřídit osobně na kterémkoliv katastrálním úřadu.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v nedávné době média informovala o změnách v právní úpravě společného jmění manželů ve vztahu k dluhům a exekucím. Pojďme se tedy společně podívat na to, jaká změna se ve skutečnosti udála.

Podle dříve platné právní úpravy se věřitel prostřednictvím exekutora nemohl uspokojit na majetku, který patřil do společného jmění manželů v případě, že se jednalo o dluh, který vznikl jednomu z manželů před uzavřením manželství. Nová právní úprava toto pravidlo prolamuje a stanoví, že exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze vést také tehdy, jde-li o vymáhání dluhu, který vznikl za trvání manželství nebo před uzavřením manželství jen jednomu z manželů.

Může se to zdát jako nespravedlivé, ale vězte, že i toto nové oprávnění exekutora má svá pravidla. Zkusme si je demonstrovat na příkladu.

Pan Hýřivý si vzal úvěr ve výši 200.000,- Kč, a to ještě před uzavřením manželství s paní Spořivou. Po svatbě novomanželé společně uspořili 100.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že pan Hýřivý úvěr nesplácel, došlo až na exekuci. Exekutor je však oprávněn uspokojit se na společných úsporách pouze do výše 50.000,-Kč, to plyne z ustanovení § 732 OZ, které stanoví, že v takovém případě může být společné jmění postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno. A není ani úplně jisté, že si exekutor přijde na oněch 50.000,- Kč.

Paní Spořivá může namítat, že například ony úspory jsou pořízeny pouze z výlučných peněz paní Spořivé, které nenáleží do společného jmění manželů, nebo že by postih jejich majetku byl v rozporu s potřebami nezaopatřených dětí. Na každý pád, pokud by se chtěla paní Spořivá bránit, musí podat příslušný návrh, a to excindační žalobu, resp. návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Následující článek bude důkazem toho, že legislativa jde vstříc lidem a jejich zájmům. Řeč bude o oddlužení a dvou novinkách, které přinesla poslední novela insolvenčního zákona. Obecně a neformálně lze oddlužení definovat jako řešení situace pro osobu, která se ocitla ve stavu, kdy své dluhy již není schopna sama splácet.

Výsledkem procesu oddlužení pak je, že dlužník všechny své příjmy odevzdává insolvenčnímu správci, který je poměrně rozděluje mezi věřitele a dlužníkovi nechá pouze částku životního minima. Pokud je takto dlužník schopen během pěti let uhradit alespoň 30% svých dluhů, pak soud ve většině případů osvobodí dlužníka od placení zbývajících pohledávek a dotyčná osoba může po pěti letech, jak se říká, začít s čistým štítem.

V praxi se nám často stávalo, že předpokládaný příjem dlužníka v následujících pěti letech nepostačoval pokrýt oněch 30% jeho dluhů a možnost oddlužení tak zanikla. Tato situace se v některých případech řešila tak, že například někdo blízký dlužníkovi, matka, otec, sourozenec, podepsal s dlužníkem darovací smlouvu. Smlouvou se zavázal dlužníkovi v následujících pěti letech poskytovat každý měsíc finanční dar v potřebné výši tak, aby se ve výsledku dosáhlo uspokojení v požadované výši 30% dluhů. Ani tak však ještě nebylo vyhráno, některé soudy tomuto řešení nepřály a zastávaly názor, že úmyslem zákonodárce bylo, aby dlužník dosáhl oddlužení svou vlastní aktivitou, prací, výdělkem. Bylo tedy vždy na soudci zda „oddlužení darem“ povolí. A právě výše zmíněná novela zavedla dar jako standardní součást oddlužovacího procesu.

Dalším úskalím v procesu oddlužení byla podmínka, že dluhy, kterých se má oddlužení týkat nesmí pocházet z podnikání. Před oddlužením jsme museli prověřit, zda žadatel někdy nepodnikal a pokud ano, zda některý dluh nevznikl v období jeho podnikatelské činnosti. Pokud ano, pak se naděje na oddlužení značně zmenšila. Novela insolvenční zákona však přinesla řešení i pro ty, jejichž dluhy mají původ v podnikání.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

tento článek směřuje především k těm, kteří bydlí ve svých bytech v bytových domech. Dovolím si tvrdit, že skoro každý bytový dům má svého problémového obyvatele. Některým stačí domluvit, vysvětlit jim, že jejich chování ruší ostatní vlastníky bytů a je klid. Ale co když to stačit nebude?

Je-li některý z vlastníků bytu ve Vašem domě původcem odpadu, vody, kouře, prachu, plynu, pachu, hluku, otřesů, nebo jiných podobných imisí, a to v míře nepřiměřené místním poměrům, pak můžete při troše trpělivosti dosáhnout toho, že byt tohoto „rušitele“ bude i proti jeho vůli prodán na základě rozhodnutí soudu.

Výše popsané řešení má oporu v § 1184 zák. č. 89/2012 Sb. Zákon zde stanoví, že na návrh osoby odpovědné za správu domu nebo dotčeného vlastníka jednotky může soud nařídit prodej jednotky toho vlastníka, který porušuje povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu způsobem podstatně omezujícím nebo znemožňujícím práva ostatních vlastníků jednotek.

Postup je tedy takový, že nejprve na rušitele podáme žalobu, kterou se budeme domáhat, aby soud svým výrokemzakázal rušiteli závadné chování a pokud i poté bude ve svém obtěžování v rozporu s výrokem soudu pokračovat, pak můžeme soudu navrhnout, aby byl jeho byt prodán.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, jistě mi dáte zapravdu, že není v lidských silách informovat Vás o všech úskalích a nástrahách nového občanského zákoníku, a to nejen z důvodu rozsáhlosti a komplexnosti této nové právní úpravy, ale zejména proto, že lidská tvořivost a vynalézavost je bezbřehá. I přes posledně vyslovenou myšlenku však mám za to, že je na místě zde nadnést alespoň některé úvahy týkající možných praktických dopadů.

Nový občanský zákoník vychází z principu neformálnosti právního jednání – smlouvy. Tento přístup vychází z myšlenky svobody člověka. Zde je kladen důraz na to, aby jedinec byl ve svém rozhodování a jednání co nejméně svazován právní normou. Připravme se tedy na skutečnost, že nově je možné uzavřít celou škálu smluv jednoduše po telefonu. Odhaduji, že řada prodejců čehokoliv, např. domácích potřeb, zájezdů, pojištění, bude této možnosti hojně využívat. Lze si představit dokonale proškolené telefonisty či telefonistky, kteří Vám budou milým hlasem nabízet své výrobky a služby. Jakýkoliv Váš projev souhlasu či zájmu pak může být posuzován jako Váš svobodný projev akceptace nabídky, a tedy platné uzavření smlouvy. Nahrávka toho telefonátu poslouží jako důkaz. Nechci zde vyzývat k tomu, abyste nepřijímali telefonní hovory z neznámých čísel, a pokud ano, abyste se omezili na strohé konstatování „nic nechci“. Situace má mnohem elegantnější a takříkajíc právní řešení. Ustanovení § 1758 nového občanského zákoníku (NOZ) stanoví, že dohodnou-li se strany na použití určité formy k uzavření smlouvy, pak se má za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. To platí i tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě. Osobně bych tedy komukoliv, kdo mi bude něco nabízet po telefonu, sdělil, že chci zaslat nabídku písemně a pokud ji budu chtít přijmout, učiním tak rovněž písemně.

Nový občanský zákoník zavádí dále tzv. postoupení smlouvy, které je jako institut upraveno v § 1895 a násl. NOZ. Tento institut umožnuje jedné ze smluvních stran vyvázat se, či jinak řečeno osvobodit, z uzavřené smlouvy a postoupit svá práva a povinnosti na třetí osobu. Prakticky se s tímto můžete setkat například tehdy, jestliže autosalonu zaplatíte zálohu na nové vozidlo a autosalon tuto smlouvu postoupí na další osobu. V tento moment povinnost dodat Vám auto či vrátit zálohu již nemá autosalon, ale například nějaká bahamská společnost, na kterou byla smlouva postoupena. Samozřejmě, že v této situaci zákon pamatuje i na nás občany, a to tak, že můžeme osvobození autosalonu z uzavřené smlouvy odmítnout. Pro tuto obranu odmítnutím je však velmi krátká lhůta 15 dnů. Bude tedy vhodné u každé uzavírané smlouvy sledovat, zda umožňuje citované postoupení smlouvy, a pokud ano, pak se takovému smluvnímu ujednání vyhnout.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

v následujícím článku bych Vás chtěl blíže seznámit s několika novinkami, které přinese nový občanský zákoník. Pro formální úplnost je vhodné uvést, že se jedná o zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jehož účinnost s největší pravděpodobností nastane 1. 1. 2014. V legislativním procesu bylo tomuto zákonu záměrně uděleno číslo 89, neboť má vyjadřovat diskontinuitu současné právní úpravy, která má svůj původ před revolučním rokem 1989.

Zaměřím pozornost hned na úvodní ustanovení této nové, a do značné míry revoluční, právní úpravy, tedy na její zásady. A proč právě zásady? Odpověď je jednoduchá. Jednání, které není v souladu se zásadami soukromého práva, nepožívá právní ochrany.V praktické rovině to znamená, že pokud například uzavřete smlouvu, která se bude příčit zásadám soukromého práva, pak z takové smlouvy nebudete zavázáni. Zásady se však projevují i jiným způsobem, jak si řekneme níže.

Jako praktikujícího advokáta mne osobně nejvíce zaujalo ustanovení, které stanoví, že nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých.Jsem přesvědčený, že takovéto ustanovení nového občanského zákoníku nalezne hojné uplatnění v každodenních situacích. Setkal jsem se se situací, kdy jeden z klientů byl v tíživé finanční situaci, vyhledal si inzerát, který nabízel půjčku, dostavil se do kanceláře společnosti, podepsal smlouvu o zprostředkování úvěru, zaplatil poplatek, ale půjčky se nedočkal. Následně chtěl vrátit alespoň nemalý poplatek, ale bylo mu sděleno, nechť si přečte smlouvu, kterou podepsal. Tato smlouva stanoví, že zaplacený poplatek se nevrací ani v případě, že půjčka nebude poskytnuta. A přesně pro tento případ by výše uvedená zásada dle mého názoru byla aplikovatelná. Nebyl – li zprostředkovatel schopen půjčku klientovi zprostředkovat, nemůže z toho těžit tak, že si ponechá poplatek za zprostředkování.

Nový občanský zákoník jde však ještě dál, kdy nás všechny zavazuje jednat výhradně poctivě a stanoví také důsledek nepoctivého jednání. Konkrétně § 6 odst.1,2 ukládá, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

Další zajímavá zásada, která je vyjádřena v novém občanském zákoníku, se dotkne všech, kteří vystupují jako odborníci na určitý obor lidské činnosti, a to v té nejširší možné míře od lékařů přes kominíky, instalatéry, advokáty nevyjímaje. Nový občanský zákoník doslovně stanoví, že kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. Tímto ustanovením je chráněn každý příjemce služeb, kdy ten, kdo službu vykonal, nese za svůj výkon odpovědnost v nejširší možné míře a nebude se nadále moci vymlouvat, že něco nevěděl, nebo si něčeho nevšiml.

Věřím, že nový občanský zákoník povede k lepšímu a více spravedlivému uspořádání právních vztahů o čemž svědčí i výše uvedené zásady. V příštích článcích se již podíváme na konkrétní změny, které na nás čekají.